† 10. 12. 2008 | kód autora:
9qCPo té době co jsem tady jsem si stihla všechno rozvážit. Na začátku byl pro mě server pise.cz naprostou novotou a moc jsem mu nevěřila. Teď už ale mám smazané všechny předešlé blogy a soustředm se jen na něj, protože můžu s klidem v srdci říct, že se mi tady líbí zdaleka nejvíce:) Jsou tady super lidi a to je pro mě nejdůležitější. Na jiných servrech jsem měla nulovou šanci, že si někdo něco z mého blogu přečte, tady je to ale jiné a rozhodně lepší. Musím tedy zvláště poděkovat všem těm, co mi napsali nějaké komentáře:)
Tak, a jsem zase zpátky z prázdnin a od září mám v úmyslu zase se tady tomu blogu věnovat (nové nápady mi neschází:). Doufám jen, že budu mít dosti času, zatím to vidím optimisticky...
† 10. 12. 2008 | kód autora:
9qCVidím, že tady tak sedmdesát procent lidí píše o svém vysvědčení, tak jsem se k tomu také rozhoupala... alespoň přidám ještě nějaký článeček, než odjedu na prázdniny (toto je můj poslední den kdy můžu na net:().
Upřímně - den, kdy dostávám vysvědčení mě nikdy nějak zvlášť nezajímal. Stejně si vždycky včas zjistím, jaké budou známky:) Veškerý stres se u mě vyskytuje během celého roku, před vysvědčením je mi to už celkem jedno... Ale stejně jsem měla radost. Tento rok to dopadlo dobře, dostala jsem vyznamenání (od přestupu na gympl to již není věc běžná) a nějak se stalo, že jsem na tom byla nejlépe z celé třídy... Jak? To se mě ani neptejte:)
Dvojky mám z aangliny (díky bohu!), dějepisu (to chci jedničku) a tělocviku (to je už klasika a je mi to fuk, protože vím, že lepší to už nebude...). Jinak jenom jedničky!:D
† 10. 12. 2008 | kód autora:
9qCTady je úvod do příběhu, který jsem sepsala pro blog www.danae.pise.cz. Tento blog je vytvořen na základě moc zajímavého nápadu, který se mi moc líbil. Všem vám doporučuji, aby jste se tam alesoň podívali:)
Slunce bylo již zpola schované za obzozem, celá obloha se na pár krátkých minut zbarvila doruda. Mohutná skála se zaleskla jako naleštěný rubín a pak se pomalu, pomalinku začala uchylovat do večerního šera. Byl to nádherný večer. Jen párkrát za rok se obloze podaří vyčarovat tak nádherné a oslnivé odstíny červené, jen párkrát za rok není pod mrakem. Foukal lehounký větřík, příjemně osvěžoval vzduch po horkém, únavném dni.
Nikdo si toho ale nevšímal, nikdo tam nebyl. Nikdo neležel pod košatým stromem a labužnicky nekouřil, jak by to nařizovaly zákony romantického večera. Žádný zamilovaný pár se vášnivě nelíbal u klidného jezírka. Bylo ticho, jen tichounké šustění stromů se ozývalo odevšad. Není to žádná rajská zahrada, není to park, není to chráněná oblast, není to opuštěný ostrov. Jsme v Ykwirú, v jeho samotném lůně. V místech, kam se jen málo bytostí vydá... Kdo se již pokusil, nikdy se nevrátil. Kolují různé povídačky o upírech, vlkodlacích, ba i dracích a jiných potvorách, kteří ubohé pocestné trhají na malé kousky. Všichni se bojí, zmanipulováni sami sebou. Ve skutečnosti tady nežijí žádné nestvůry. Je tady krásně... Všichni příchozí byli vtáhnuti nádhernou krajinou a přívětivostí zdejších obyvatel natolik, že se již nechtěli vrátit. Byli navždy odvedeni z jejich dřívějšího života na základě vlastní svobodné volby.
Na úpatí skály se rýsoval obrys čehosi netvarého a černého. Byla tam obrovská díra v tvrdém kameni, zakrytá jen řídkým keřem. Každý, kdo by se tady objevil, musel by tento otvor hned vidět. Byl to záměr. Proč by měli pocestní, ti kteří ještě neznají tuto krajinu, bloudit po okolí a nikdy se nedostat nikam dál? Proč by nemohli objevit vchod? Zdejší obyvatelé neměli důvod uzavírat se před světem. Jen svět se uzavíral před nimi.
Z díry vykoukla malá nazelenalá bytůstka a pozorně se rozhlédla. Skřítek. Musel přivřít černá očka navyklá podzemnímu šeru a svitu pochodní před posledními zbytky sluneční záře. Chvilku slepě mžoural před sebe a potom konečně vyšel z černé díry. Za jeho zády byly slyšet pištivé hlasy dalších skřítků, kteří se patrně chystali na malou procházku v tuto přívětivou večerní hodinu dnešního dne.
Jakmile se první z nich, průzkumník teploty a míry světla, vyhrabal ven, následoval ho i početný dav dalších skřítků. Nastavovali své bledé, zelené tvářičky lehkému větříku a posledním zbytkům slunečního světla, které se odráželo od skály. Všichni byli malí, jen jako lidské děti, byli štíhlí a ohební, chodili jako nevinnost sama. Nikdo by z nich nevycítil žádnou fyzickou sílu. Jako kdyby byli jen drobným přeludem, který za chvilku zmizí... Jejich spokojené obličejíčky a ladná chůze byly ale dostatečným důkazem, že tam opravdu jsou. Skřítci...
† 10. 12. 2008 | kód autora:
9qCTak jo... Dnes jsem se zase jednou po dlouhé době dostala na internet, ale jen na to, abych stihla před prázdninama dokončit vše, co bylo potřeba. Musím Vás oznámit tuto novinu: AŽ DO KONCE PRÁZDNIN SE NEDOSTANU ANI JEDNOU NA INTERNET, takže sem nic nepřibyde. (Jestli jo, tak to bude dost divná shoda okolností)
Vím, že vám je to asi fuk, ale mě to mrzí... Je mi taky líto, že jsem si v posledních týdnech nedokázala najít čas a napsat nějaký článek... Ale ono to prostě nešlo:( Všem čtenářům mého blogu (tuším, že moc jich asi není) se tedy omlouvám, že tady nic nepřibývá. Příští školní rok to bude snad lepší:)...
† 10. 12. 2008 | kód autora:
9qCTak fajn... Už mě to fakt nebaví. Mám toho moc, na internetu si chci odpočnout, chci sem napsat nějké články... JENŽE. Nemám dost času a když už se nějaký najde a já si konečně sednu sem a přemýšlím, co napsat, tak mě absolutně NIC NENAPADÁ. Mám úplné zatmění mozku, žádnou fantasii. Ten nemožný konec školního roku ze mě vysává veškerou tvořivost a tím i dobrou náladu. Ve škole ne. Tam je to fajn. Ale u počítače?!? Mám pěknou depku.
Takže Vás prosím: napište mi nějaký nápad, jestli máte, třeba téma na povídku. Možná se toho chytnu a nebudu setady už trápit:)
† 10. 12. 2008 | kód autora:
9qCTak část první:) Jen posím nečekejte, že budou části logicky rozděleny... Budu to sem házet, jak to napíšu.
*mezera:)"
"Tvé jméno je Sekhema."
V temnotě nočního lesa se opět, tuto noc již podruhé, ozvala tlumená rána. Všechny lovící šelmy utekly do úkrytu a pro jistotu tam zůstaly až do rána, nehledě na neukojený hlad. Na louce bylo ticho a tma. Zdálo se že tam není živé duše, že les usnul nekonečný spánkem, ve kterém své místo najdou jen duše zemřelých. Ale byl to jenom klam. Na samém okraji louky totiž jeden živáček byl. Ve vysoké trávě tam ležela dívka, skrze přivřená víčka koukala na černé nebe a její rty nehlasně opakovaly jediné slovo. Sekhema.
"mezera:)"
Dívka zuřila. Už zase utekla z vesnice, ve které se měla v úmyslu definitivně zabydlet, ale jako kdyby to osud nechtěl. Bohové. Bohové za to všechno můžou, v ty ti lidé věří a proto mi nedají pořádně kam hlavu složit. Jo, že prej mě nikdo nechrání. Že kdyby poctivý poutník... Tomu by ustrojili nejméně hostinu. Ale mě se bojí. Jenom mě. A aby taky ne. Vytrhla se z myšlenek a zadívala se přímo do slunce. Kupodivu jí to nedělalo nejmenší problém a kupodivu to byla jen jedna z mnoha věcí, ve kterých byla divná. Proč jsem tak jiná? pořád dokola si kladla tuto otázku. Ve svých myšlenkách se dostala vždy sem a pak to pokračovalo ve stejných kolejích. V duchu si znova a znova procházela první dojmy, které si pamatovala. Ležela tam na té louce a jediné, čím si z nějakého důvodu byla doopravdy jistá bylo, že se jmenuje Sekhema. Ležela tam dlouho, představovala si, že někdo přijde a vezme jí zpátky domů. Ale princ na bílém koni se nedostavil, takže to zase zůstalo na ní. Po několika hodinách se prostě zvedla a odešla.
Teď už to bude několik týdnů, co se toulá zdejší krajinou. Je tady pro ní všechno cizí, od lidí a jejich zvyků, přes různé nestvůrky pobíhající kolem, až po samotnou krajinu. Je si jistá, že tady nikdy nebyla, jenže problém zůstává v tom, že vlastně ani neví kde byla. Takže se zatím nějak protloukala zdejší zemí a bojovala se snižující se chutí zapojit se do kolektivu. Ostatní jí moc nepomohli. Koukali na ní jako na nějakého démona, nebo ducha, nebo co jiného. Dobře jsem jiná. Ale to zvířata a obludy také.
Lidé jí ve své blízkosti nesnesli z mnoha důvodů. Především asi kvůli těm bohům. Neustále se živili představou, že nemůže mít ochranu bohů, když nezná svůj rod, a tudíž, že s ní do domu musí přicházet i nebezpečné síly. To vzniklo prvotně z jejího vzhledu. Ona totiž byla doopravdy dost odlišná. Zdála se být nějakým způsobem rozmazaná, jako kdyby se jí nepodařilo zhmotnit se, nebo jako kdyby měla být nepatrně průhledná. To ještě doplňovala štíhlá, drobná a křehká postavička sedmileté dívenky a každý měl vnitřní pocit, že se skrz ní musí dát projít. Nikdo to však nezkusil.
Zadruhé bylo nesmírně zajímavé, že nejedla, ani nepila. Pusu měla nejspíš jenom k mluvení, protože ji ani ve snu nenapadlo, něco do ní strkat, nebo lít. A potom spousta dalších zvyků, kterým nikdo nerozuměl. Třeba již zmíněné dívání se do slunce. Těžko říct, jestli ji vůbec řadit mezi lidi.
Jenže ona uvažovala jako člověk a prožívala stejné emoce.
Když se uklidnila a zadupala příval vzteku hluboko do duše, začalo jí být zase smutno. Vesnici nechala za zády, před sebou dlouhou planinu, ruce v kapsách a potrhanou sukničku. Nemohla přestat myslet na minulost. Musela na ní myslet, i když předem věděla, že nic nezjistí, protože si nic nepamatuje. Přemýšlela, jestli někde daleko má také maminku, která ráno dojí krávu, jak to několikrát viděla v některých vesnicích, která dává večer svým dětem pěkně spát. Jestli má tatínka, který na jaře a na podzim orá na poli, jako je tomu právě teď zde, v tomto cizím kraji. Uvažovala, jak asi vypadá její bratr, jestli nějakého má. Nebo sestra... Napadlo jí, že možná žádnou rodinu nemá a že jí někdo tam, na té louce, jenom vyčaroval.
Z toho pomyšlení jí ale bylo jen víc na nic, proto ho dál nerozvíjela. Šla stále stejně rychle po uzounké vyšlapané stezce, moc se nerozhlížela vpravo a vlevo, dívala se jen dopředu a přemýšlela, co jí asi čeká tam v těch krajích vpředu.
Kouzlo klidné chvíle se ale vytrácí většinou rychle a nejinak tomu bylo v tomto případě. Zpoza stromu nečekaně vyskočila jakási stvůra. Bylo to velké asi jako malá koza, mělo to rohy jako velká koza a kozu to ani v nejmenším nepřipomínalo. To bylo asi všechno co Sekhemě stihlo prolítnout hlavou, než obluda zaútočila. Rohů to mělo asi deset na všech stranách hlavy, což zní poněkud bizardně, ale bizardní to nebylo. Sekhema se duchapřítomně sklonila, takže jí To neškodně prolítlo nad hlavou. Jakmile se To ale dostalo zpět na zem, otočilo se a pokračovalo. Tentokrát Sekhema už byla připravená, proto jí v nejmenším nezaskočilo, když se jí To pokusilo nabrat na čtyři přední rohy. Uhnula mrštně na stranu, v duchu poděkovala svému ohebnému tělu a vrhla se na zem, co nejdál od pěti(?!?) kopajících nohou. Její jediné štěstí, protože se obluda zjevně rozhodla pro další skok. Skákala dobře, to se jí musí nechat, ale měla důvtipnějšího protihráče. Ještě než se To vzpamatovalo z teď již o dost tvrdšího přistání mezi kameny u cesty, dala se Sekhema na urychlený ústup. Stihla ale uběhnout jen několik metrů a už cítila, že jí něco dýchá na krk.
† 10. 12. 2008 | kód autora:
9qCJe to takové zatím nedopsané "cosi", vlastně povídka, jen delší než moje běžné povídky na jednu stránku... Píšu si jí jen tak pro zábavu a oddech od Černé kočky, která má zatím ve všem psaní přednost, takže to není nic superkvalitního. Ráda bych to ale dopsala, protože to nepovažuju za úplně špatný nápad a kromě toho je to další tréning mé fantasie... Inspirovala jsem se povídkama ve sbírce Česká fantasy 2003, které mě sice neoslnily, ale ani neurazili... Nasadili mi takovou laťku, která se, myslím, dá zvládnout:)
† 10. 12. 2008 | kód autora:
9qCKdyž náhodou narazím na knihu, kde je hlavdí hrdina zvíře (teda speciálně pes, nebo vlk) tak mám jistou potřebu sehnat jí a číst... Bylo to tak hodně alespoň dříve. Miluju knihy: Lassie se vrací, Vlčák Kazan, Barí, syn Kazanův, Bílý tesák, potom ale i Knihy džunglí a tak dále... Není to jednoduché vyjmenovat, protože bych stejně zapomněla na spoustu skvostů, i když to již jmenované jsou knihy, které mohu číst pořád dokola, tudíž ty nej. Doma se ještě podívám do knihovničky:)
Čtu jako pravý cvok i encyklopedie, ale to jen ty zdařilé a jen jednou. Je to zajímavé, ale moc si toho nikdy nezapamatuju:) Moc se mi líbila kniha (to není přímo encyklpede, ale myslím, že ani beletrie, nebo tak...) "Pes- návod k použití (nebo tak nějak), je to fakt sranda a docela jsem si některé informace zapamatovala... Obecné encyklopedie o obecné přírodě, ale používám normálně k vyhledávání informací a ne čtení, i když jich mám možná nenormální množství...
Jen článeček z internetu o knize "Lassie se vrací"
Lassie je krásná čistokrevná kolie, vychovaná v rodině yorkshirského horníka Sama Caraclougha a miláček jeho synka Joeho. Caracloughovi si ji chtějí nechat navždy, ale pod tíhou nezaměstnanosti, bídy a hladu se jejich záměry změní. Musí prodat to jediné, co mají doma cenného - Lassii. Ta však nechce zůstat u svého nového pána, bohatého vévody. Utíká mu. Utíká znovu a znovu, uteče, i když ji vévoda odveze mnoho set mil na sever - do Skotska - a tehdy začíná její dlouhá strastiplná odysea - putuje přes celé Skotsko zpátky do Anglie, domů. Za své cesty mnoho vytrpí, několikrát je již na pokraji smrti, ale také se naučí řadu věcí, které dříve jako pěstovaný čistokrevný pes neznala - obstarávat si potravu, bránit se, snášet hlad, zimu, nepohodlí i poranění, zkrátka starat se sama o sebe.
† 10. 12. 2008 | kód autora:
9qCTak jsem se vrátila k deníkům:) Nevím sie moc proč, jistila jsem totiž, že to stejně nestíhám, ale nemůžu celou rubriku smazat, protože někdy se s Vámi prostě musím podělit o novinky.
Tak předně: Moc mě potěšili ti, kteří mi napsali komentář k článkům, protože právě díky nim se vracím k práci na tomto blogu.
Za druhé: Dostala jsem (konečně) mp3 přehrávač, což mě také nevýslovně těší:)
Za třetí: Hlasujte mi v anketě o povídkách, ať vím co dál.
Za čtvrté: Je konec roku a s ním tuny písemek a zkoušení, takže nevím, jak to sem budu zvládat...
To je asi vše:)
† 10. 12. 2008 | kód autora:
9qCTak jsem dneska stvořila novou povídku:) Je to taková srandička, ale myslím, že stojí za přečtení...
Výklad o vzniku Země a Života, trochu jinak. "Hypotéza Komára"
Slyšela jsem a věřím, že v tom nejsem jediná, že každé zvíře na Zemi má svou funkci a i když třeba zrovna nám lidem škodí, má svoje kladné využití. To zní pěkně, nemyslíte? Napadla mě však jedna malá drobnůstka... Co komár? Malá, krvelačná bestie, která nás nenechá v klidu spát, která obtěžuje i zvířata a hlavně přenáší nebezpečné nemoci. Jaké kladné využití má na Zemi komár? Žádné.
Takhle by mohl myslet naprosto každý. Vždyť My, Lidé, jsme přece nejdokonalejšími tvory této planety a v myšlenkách nás, běžných občanů, je pevně zakotven pocit, že Země je tady vlastně pro nás.
Ale co když ne? Podíváme se na vznik Země a Života z trochu jiné strany.
Byl jednou jeden Všemocný, Bůh, jestli chcete. Žil si ve svém paláci, koukal do vesmíru jak se tam prohánějí planety a občas se sráží... Po pár milionech let to pro něj již nebyla žádná zábava a znuděně uvažoval o tom, co podniknout.
Uvažoval dobrý milion let, pro něj to nebyla dlouhá doba, a pak ho to konečně napadlo. Vybral si jednu okolo letící planetku, byla taková pěkná, skoro kulatá a ne moc velká, a vytvořil na ní podmínky vhodné pro život jeho vynálezu. Vytvořil světlo pomocí jiné, větší planety, které vdechl horkost a záření, vodu, dýchatelný vzduch... Však víte. Zkrátka vytvořil Zemi se vším všudy.
A potom tam vytvořil To. Vytvořil prvního komára, největší jeho potěšení a zábavu na dalších pár milionů let. Bylo to takové malé, neškodné, libě bzučící zvířátko... K prvnímu komárovi pochopitelně vytvořil i komářici, aby se mezi sebou mohli množit, protože dobře věděl, že kdyby se neustále koukal na to samé, moc dlouho by ho to nebavilo.
Tak se komáři na Zemi šťastně množili, žili si tam naprosto bez konkurence, živili se rostlinami. Všemocný byl sám se sebou spokojený, jak se mu zase jednou něco povedlo. Jenže.
Komárů bylo víc a víc, na Zem už se nemohli pohodlně vejít a Všemocný musel chtě nechtě začít uvažovat o tom, jak jejich množství korigovat. Čas od času udělal nějakou přírodní katastrofu, ale to komáry patřičně neomezilo. Nechtěl je sám hubit, protože to vlastně byly jeho děti. Tak si na pomoc vytvořil jiná zvířata.
Zvířata byla na Zemi s komáry, žilo se jim moc špatně a hodně umírali, protože se komářice pro skvělý vývoj svých vajíček přesměrovali potravně i na zvířecí krev a začali přenášet nebezpečné nemoci. Komárů moc nepohubili, i když nějaký účinek to mělo. Všemocný byl století od století skleslejší a posmutnělejší, až se nakonec rozhodl vytvořit ještě větší zvířata. Tak to šlo dál, až vytvořil i dinosaury. Ti měli ale účinek až moc velký, takže je po čase musel vyhubit, aby jeho miláčky komáry zcela nevyvraždili (dinosauři si totiž nějaké kousání od komárů moc líbit nenechali). Vrátil se tedy k drobnějším živočichům, zkoušel různé experimenty, až nakonec došel k závěru, že nestačí manipulovat jen s velikostí, ale že musí novým živočichům vdechnout i nějakou inteligenci.
Tak vytvořil člověka a s ním je doposud celkem spokojený, protože jeho komáry udržuje jako loutka ve vhodném množství a přesto jim nějak vážně neškodí.
Do budoucna ale uvažuje o tom, že lidi také zlikviduje, protože se trochu začínají vymykat jeho kontrole, a vytvoří ještě něco vhodnějšího. V hlavě se mu už začíná rodit velkolepý plán....
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
